Co znamená slovo jonjoli?

I při slabém sluchu v telefonu jsem nemusel hádat, kdo dokáže vyslovit toto kouzelné slůvko, které bylo před čtyřiceti lety kódem našeho přátelství.

Jonjoli je gruzínská bylina s drobnými zvonečky na tenkých stoncích, která se nakládá ve skleněných nádobách, dokud nepřipomíná khaki mořskou řasu. Jeho chuť je hořko-kyselá a k suchému bílému vínu není lepší chuťovka než dzhonjoli s lehce osoleným suluguni.

Kdysi, za mého mládí, se tato bylina ještě podávala v Aragvi, ale pak zmizela a snad jediný, kdo si v Moskvě nechal džonjoli poslat od svých gruzínských příbuzných, byl Bulat Okudžava, který mě k tomu vždy zval, srozumitelný jen málokomu, malý svátek.

O Jonjoli jsme měli hodně na co vzpomínat.

Šedesátá léta byla roky vzájemné tvorby básníků a čtenářů. Nově jsme vytvořili čtenáře poezie, řekli nahlas, co si myslí, a oni s jejich podporou stvořili nás, i když je to někdy stálo draho. Za distribuci filmů s Okudžavovými písněmi nebo mojí samizdatovou „Autobiografií“ byli vyloučeni z Komsomolu, z univerzity, propuštěni z práce a v armádě byly uvaleny tresty. Byli jsme prvními předdisidentskými disidenty v době, kdy Sacharov byl privilegovaný tajný specialista, Solženicyn byl neznámý učitel, bývalý vězeň a Brodskij byl školák.

Veřejné jeviště bylo prázdné, s výjimkou několika hubených postav básníků naší generace. Vystupovali jsme spolu s Bulatem snad minimálně stokrát. Okudžava byl nazýván „vulgárním chlapíkem s kytarou“ a mně se říkalo „zpěvák špinavých prostěradel“. První tajemník ÚV Komsomolu S. Pavlov hovořil o naší generaci takto: „V každé povodni je pěna. Je přítomna i v mladé literatuře. Zejména v dílech Jevtušenka, Voznesenského, Okudžavy. Jak trefně řekl L. Sobolev, „v čele instalují místo kulometného hnízda restaurační stůl pro koketní rozhovor u sklenky koktejlu.“

Další tajemník komsomolského ústředního výboru, inteligentní a pohledný Len Karpinsky, budoucí nomenklaturní disident, připustil, že sám rád poslouchal Okudzhavovy písně, přesto věřil, že jsou nebezpečné pro „nepřipravenou“ mládež.

Ale čím více útoků Bulat dostával, tím více bylo posluchačů. Nejdřív ze zvědavosti a pak z lásky.

Mnozí z nás byli idealisté, kteří byli později oklamáni historií. Je to tragické, ale podle mého názoru je to stále lepší, než být zpočátku beznadějným cynikem a nemít v duši žádnou naději – dokonce i zlomenou. Dnešní Bella Akhmadulina si jen stěží přeje, aby si ji někdo pamatoval jako romantickou komsomolku – vedoucí kurzu, ale taková byla. Stále miluji Bulatovu ranou píseň o komsomolské bohyni. Ale i tato romantická čistota dráždila dávnou veskrze cynickou nomenklaturu, která žehnala romantice pouze v panenské novostavbě, pakhmutovsko-kobzonovovské verzi.

V roce 1962 jsme Bulat, Robert, já a Stanislav Kunjajev plánovali jet s našimi manželkami na turistický výlet do Švédska, ale zavolal nám organizační tajemník Moskevské organizace spisovatelů – bývalý generál KGB Iljin – a řekl, že Bulat byly odstraněny ze seznamu někde „nahoře“. Jednomyslně jsme včetně Kunjajeva prohlásili, že bez Bulata nikam nepůjdeme. Teprve v důsledku našeho přímého vydírání možným skandálem byl Bulat poprvé propuštěn do zahraničí. Ale úžasné je, že se tam choval s tak klidnou důstojností a s tak zdrženlivou ironickou zvědavostí, až to někdy vypadalo, jako bychom byli v zahraničí poprvé, a byl tam častým, trochu znuděným hostem.

Všechno to propuštění a nepropuštění do zahraničí, ponižující cenzurní sledování, procesy s disidenty a nakonec i invaze Brežněvových tanků do Československa zničily náš romantismus. Bulat v Kišiněvě na projevu ostře vystoupil proti okupaci Prahy. Okamžitě byl nahlášen, jeho koncerty byly zrušeny a hranice se mu opět uzavřely.

Okudžavovy písně, zpočátku tak smutné a zlomyslné, byly stále hořčí, stále drsnější.

Okudžava byl prvním básníkem u nás, který vzal do ruky kytaru, ale jeho kytara byla těhotná budoucími písněmi Galicha, Vysockého a mnoha dalších bardů, kteří si i přes nesvobodu tisku přesto vydobyli právo „nahrávat glasnost.” V kytarových akordech zazněl i občanský protest, neméně než za hromů Šostakovičovy Třinácté symfonie.

To nemohlo způsobit nomenklaturní odvetu.

Tajemník výboru spisovatelské strany, publicista Sergej Sergejevič Smirnov, byl dvojí muž a pravděpodobně kvůli této dualitě mu neustále cukala tvář, na které mu oči strašidelně skákaly a utíkaly před přímým pohledem. Zachránil mnoho hrdinů pevnosti Brest, kteří byli nespravedlivě uvrženi do táborů, a zároveň byl předsedou schůze, která Pasternaka vyloučila ze Svazu spisovatelů. U Sergeje Sergejeviče pokračoval vnitřní boj mezi zachráncem a vylučovačem. Zavolal Bulata do stranického výboru a v křečích mu šťouchl do jeho „Oblíbených“, které vydal Posev. V předmluvě bylo napsáno, že Okudžava je sice formálně členem strany, nicméně veškerá jeho práce je čistě protikomunistická.

Smirnov požadoval od Bulata okamžité vyvrácení. Taková „vyvrácení“, která byla v podstatě ponižujícími ujištěními o loajalitě, byla pak ze spisovatelů doslova vyždímána.

Bulat se svou obvyklou klidnou důstojností odmítl s tím, že s touto publikací nemá nic společného. Poté byl vyloučen ze strany. Výjimečný opět porazil záchranáře ve Smirnově. Rozhodnutí stranického výboru bylo zasláno ke schválení okresnímu výboru Krasnopresněnského. Když jsem se o tomto příběhu dozvěděl, vypočítal jsem situaci – pokud by byl Bulat vyloučen, automaticky by přestal být publikován, všechny projevy by byly zakázány a bylo by jediné východisko – emigrace.

18. července 1973, na své čtyřicáté narozeniny, jsem uspořádal hostinu na hoře v Peredelkinu. Mezi hosty byli Konstantin Simonov a kosmonaut Vitalij Sevastjanov. Pozvedl jsem přípitek na nepřítomného Okudžavu a požádal jsem Konstantina Michajloviče, který vždy ochotně pomohl mnoha lidem v nesnázích, včetně mě, chránit Bulata. A najednou, pro mě zcela nečekaně, stalinistický úředník v Simonově porazil autora „Počkej na mě“ a obecně benevolentního člověka. Jeden z mých oblíbených básníků Velké vlastenecké války, najednou vypadající jako obyčejný byrokrat, suše a jednoznačně řekl:

– Ale je to člen strany, Zhenyo. A člen strany je povinen podřídit se rozhodnutí primární organizace.

To mě šokovalo, protože obraz jednoho z poetických hrdinů mého dětství se rozpadal.

A pak Sevastjanov souhlasil. Sebral jsem všechnu svou sílu a vstal jsem a řekl, že nemůžu dovolit, aby někdo v den mých narozenin urazil mého nepřítomného přítele byť jen slovem. Simonov a Sevastjanov byli nuceni odejít.

Druhý den, ačkoli jsem nikdy nebyl členem strany, jsem okamžitě napsal na obranu Okudžavy dopis členovi politbyra, prvnímu tajemníkovi MK V. Grishinovi s žádostí, aby mě přijal.

Jeho tehdejší první asistent Izyumov mi zavolal. “Radím vám, abyste si vzal tento dopis, Jevgeniji Aleksandroviči. Záležitost s Okudžavou je již prakticky vyřešena a vy mu nepomůžete, pouze postavíte Viktora Vasiljeviče proti sobě osobně.”

Na svém názoru jsem však trval. Grishin mě přijal chmurně, ale s úctou. Z nějakého důvodu mi nejprve jako auditor referoval o ekonomické situaci v Moskvě a hovořil o potížích s přechodem výroby mléka ze skleněných obalů na balené.

“S těmito balíčky jdeme tak a tak, Jevgenij Alexandroviči, ale stále plynou a plynou. Jejich rohy jsou jejich slabou stránkou, rohy. Ale nakonec jsme tyto rohy zmáčkli.

Pak se hlasitě vysmrkal – nesmrkal se přesně, ale vysmrkal, to znamená, že vtáhl obsah nosu dovnitř, zřejmě někam do čelních dutin na čele, posetý obavami ze stavu, a uzavřel:

– A teď o tom. jak se jmenuje. Okudžava. Děkuji za včasný signál, Jevgeniji Aleksandroviči. Správně jste ve svém dopise poznamenal: „Do kdy bude moskevská stranická organizace vedena, aniž si to uvědomujete z Mnichova?” Vážně, do kdy?! Tak už jsem mluvil s okresním výborem Krasnopresněnského – s důtkou si vystačíme. Jinak vaši pisatelé se vždy snaží předběhnout stranu, aby později mohli všechno svalit na stranu. My jim to nedovolíme. Tak to řekni Okudžavovovi.

Když jsem přišel za Bulatem a řekl mu osobně svůj rozhovor s Grishinem, trochu se zasmál a pak přísně řekl:

– Dobře, dobře. Samozřejmě, děkuji za vaše potíže. Ale já se tě neptal. Možná by bylo lepší, kdyby mě vyloučili. Vyloučil jsem se z jejich party už dávno.

Neexistoval způsob, jak by mohl přijmout moji „popravu Stepana Razina“.

– Proč ho sakra oslavujete? Vždyť lupič, vrah. Proč princeznu utopil?

Ale také uměl být dojemně něžný. V roce 1996, přestože byl z nemocnice, nečekaně přijel s Olyou na mé tradiční narozeniny 18. července na Polytechnice a pro mě to byl ten nejlepší dárek. Pak zazvonilo: „Pojďte dál, mám johnjoli. “ Napil se jako vždy trochu a tentokrát jen trochu, ale přestože byl zjevně slabý, dlouho nepil. dovol nám vstát a odejít, zeptal se na naše životy, zavtipkoval, i když se jeho oči příliš usmívaly. Když jsme odcházeli, řekl jsem Mashovi:

– Podle mého názoru se s námi Bulat rozloučil.

A tak se také stalo.

Když mluvíme o mně osobně, ztratil jsem snad jediného stálého zastánce mezi svými bratry spisovateli, kteří, zveličujíce mou nezranitelnost, si zřejmě mysleli, že nepotřebuji žádnou ochranu, a učinili ze svého jména předmět pro cvičení závistivé arogance. Teď nemám svého hlavního obránce. Ale to je můj osobní smutek.

Občanským smutkem všech, kteří v naší rychle se vulgarizující zemi, kde vládne bezuzdná pop music, ještě nezombifikovali, je, že odešel snad nejdůležitější ochránce ruské písně proti vulgárnosti.

Hodnota člověka je dána velikostí prázdnoty, která se vytvoří po jeho odchodu.

Rozhlasové stanice a televizní kanály nyní často vysílají fragmenty nebo celé písně Okudžavy. Ale velikost výsledné prázdnoty je okamžitě odhalena, když následuje tichý, ale tak slyšitelný lidský hlas, za melodií, která má tajemné tajemství zapamatovatelnosti, za nekomplikovanými, ale chytrými, jemnými slovy, po krátké přestávce, Niagara verbálního a hudební chaos na nás opět padá odevšad.

Nemáme moderní písně, které bychom si mohli zapamatovat a zazpívat – ať už sami sobě, nebo na intimní hostině. Zachraňují nás jen staré lidové písně, písně Velké vlastenecké války a některé poválečné písně a písně Okudžavy.

Už tolik desetiletí arogantně říkáme, že máme nejlepšího čtenáře na světě. Ale poslední kniha Bulatových básní byla vydána v nákladu pouhých 5 tisíc výtisků a průměrná domácí a západní četba s obálkami namalovanými jako tváře Papuánců je replikována, prodávána a – což je nejhorší – čte se s potěšením v milionech výtisků. .

Pro zemi Puškina a Dostojevského je to ostuda.

Abyste si dál nedělali ostudu, musíte se naučit dívat se svému studu do očí.

Bulat věděl, jak to udělat. Jako občan udělal chybu snad jen jednou, když podepsal jeden unáhlený hromadný dopis, který nepřímo odůvodnil možnost násilí v roce 93. Ale z mnoha jeho dalších výroků lze tušit, že litoval.

Okudžava řekl důstojné rozloučení s dvacátým stoletím, které si bez něj nelze představit.

Rozloučilo se s ním dvacáté století důstojně?

Pokud jde o množství lásky a vděčnosti přijaté během jeho života, je to hodné. Množství zklamání, které potkalo všechna šedesátá léta, je nedůstojné. Bulat měl kdysi ironickou idylku o kancelářích, které se stavěly pro jeho přátele. Bohužel v těchto kancelářích bylo příliš mnoho lidí lhostejných k národní kultuře. Toto řekl Bulat v jednom ze svých posledních rozhovorů: „. to, co mě vážně znepokojuje, je absolutní dominance restaurační kultury. V restauraci samozřejmě neposlouchají „Eugena Oněgina“, ale stále je místo pro dupání a tleskání. A teď jsou všude. Obecně řečeno, myšlenka je mi jasná: všemožné návaly dokážou obyvatelstvo velmi dobře uklidnit, udělat z něj dav pitomců a s davem pitomců si můžete dělat, co chcete – nebudou se bránit ani myslet. ..“

Damašková ocel nám zůstane na svědomí, se kterou se otestujeme v Rusku jednadvacátého století.

Na nádvoří Arbatu zakopal hroznové semínko a liány jeho básní se dostaly i do Japonska.

Vnesl do Puškinových veršů jedinečnou chuť johnjoli.

Spojil v sobě dvě poezie, které se kdysi tak milovaly – ruskou a gruzínskou.

Ale jak bolestivé je, že už nikdy neuslyším v telefonu: “Pojďte dál, mám johnjoli.”

Tento text je informační list.

Pokračování na litry

Přečtěte si také

Naučila jsem se být spokojená s tím, co mám

Naučil jsem se být spokojený s tím, co mám 11. prosince 1995 84°56’55” J. la., 80°37’55”w. d. Šlo to velmi dobře. Zítra mám narozeniny. Vpravo jsou vidět hory. Nádhera Naučila jsem se být šťastná s tím, co mám. Vím, jak žít v chudobě, vím, jak žít v hojnosti;

Je dobře, že mám pomocníky

Je dobře, že mám asistenty 10. Biskajský záliv[1998]39°46′ s.š. zeměpisná šířka, 49°2’w. d.18:09. Ráno. Blížíme se k Les Sables d’Olonne, hlavnímu městu závodů jednotlivců. Vítr je slušný a slabý. Eric se velmi obává, že se dovnitř nedostaneme před odlivem. Rychlost 00 uzlů. Hloubka pod kýlem

Ještě mám sílu

Ještě mám sílu 18 2002°14′ N. zeměpisná šířka, 51°44’w. d. Dnes má moje Irina narozeniny. Jak já ji miluji Svítání bylo krásné: slunce vyšlo zpod tenkých mraků. Prohlížím si deník a počítám počet kilometrů, které jsem ušel. Mám na to ještě sílu

MĚL JSEM PSA, MĚL JSEM KUŘATA

MĚL JSEM PSA, MĚL JSEM KUŘATA Možná jste myslivec, možná máte slepice, možná měl váš lovecký pes příležitost – kdy jednal s nejlepšími úmysly a věřil, že má co do činění s bažanty nebo koroptvemi, – uškrtil vaše kuřata? Poslední

13. Chcete písničky? Mám je!

13. Chcete písničky? Mám je! Začátkem šedesátých let mi gruzínský básník Simon Chikovani, redaktor tbiliského časopisu „Mnatobi“, blízký přítel nedávno zesnulého Pasternaka, který nemohl vystát pronásledování, zavolal: „Genatsvale, volám ti z letiště .“ Právě dorazila

13. Chcete písničky? Mám je!

13. Chcete písničky? Mám je! Začátkem šedesátých let mi gruzínský básník Simon Chikovani, redaktor tbiliského časopisu „Mnatobi“, blízký přítel nedávno zesnulého Pasternaka, který nemohl vystát pronásledování, zavolal: „Genatsvale, volám ti z letiště .“ Právě dorazila

“Pojď dál, mám Jonjolie. “

“Pojďte dál, mám Jonjoli. ” I když jsem v telefonu špatně slyšel, nemusel jsem hádat, kdo dokáže vyslovit toto kouzelné slůvko, které bylo před čtyřiceti lety kódem našeho přátelství. Jonjoli je gruzínská tráva s drobné zvonky na tenkých stopkách,

„Mám psa, což znamená, že mám duši. »

„Mám psa, což znamená, že mám duši. „Tuto kapitolu své knihy bych rád věnoval jejich památce. Váš – boder kolie Chuck Gordon Barnes z Northumberlandu a tobě, příteli, má duše, má láska a můj smutek, Chuck Gordon Barnes, syn ušlechtilé kolie Cheney a hraničního pasteveckého psa

Kapitola 3 „PREZIDENT A JÁ MÁME ROZDÍLY. “

Kapitola 3 „MÁM ROZDÍLY S PREZIDENTEM. “ Naposledy jsem se setkal s maršálem Akhromejevem v létě 1991, v předvečer 50. výročí začátku Velké vlastenecké války. nádherný slunečný den. Všechny redakce centrálních médií a

Mám bratra

Mám bratra Musel jsi někdy rozebírat Czerného etudu?Ne, nehrát, ale raději ji rozebrat s učitelem hudby, po skladech, po ploškách a ostrých, podle černých notových teček, které se ti smějí Tento úkol je více než bolestivý, zvlášť když ti je třináct a y

Pořád mám šanci se zlepšit

Stále mám šanci se zlepšit.Stál uprostřed velké světlé haly. Knoflíkovou dírku jeho poněkud ošuntělé halenky zdobila bílá chryzantéma. Stahovací límec byl namodralý do bělosti Levitanova sněhu. Na rozdíl od zvyku zvedl svou krásnou hlavu vysoko, takže

„Mám zločiny, za které mě mohou zastřelit. »

„Mám zločiny, za které mě mohou zastřelit. “Dopis Stalinovi”Vážený soudruhu. Staline, 23. listopadu po rozhovorech s vámi a soudruhem. Molotov a Vorošilov, odešel jsem ještě více naštvaný. Nebyl jsem schopen vyjádřit v jakékoli koherentní formě jak své pocity, tak

Jevgenij Jevtušenko „VSTUPTE – MÁM JONJOLI“

Jevgenij Jevtušenko „VSTUPTE – MÁM JONJOLI“ I při slabém sluchu v telefonu jsem nemusel hádat, kdo dokáže vyslovit toto kouzelné slůvko, které bylo před čtyřiceti lety kódem našeho přátelství Jonjoli je gruzínská tráva s drobnými zvonky zapnuté

Mám malý příběh

Mám povídku Před nedávnem jsem potkal jednoho člověka – hudebníka, sólového umělce, oblíbeného v našem městě i na venkově. Viděli jsme ho doslova 15 minut, mluvili s ním o církvi, o víře – to se stalo v naší budově. Po chvíli

Kognitivně-teoretický příspěvek

Jak jsem slíbil, mluvím o Jonjoli.
Nejprve informace z online zdroje:
Klekachka Colchis neboli Jonjoli (lat. Staphȳlea cōlchica, gruzínsky ჯონჯოლი) je druh keřů nebo malých stromů z rodu Klekachka z čeledi Klekachka. Vzácný pohled. Endemit na Kavkaze. Uvedeno v Červené knize. Roste na Kavkaze.
Takhle to vypadá, tenhle keř

Když se v dubnu, bezprostředně po rozkvětu listů, objeví podlouhlé poupata shromážděná v racemózních květenstvích, místní obyvatelé je sbírají a nakládají spolu se všemi druhy koření – to jsou gruzínské dzhonjoli. Někdy se jim říká „kapary“, protože ve skutečnosti chutnají velmi podobně, i když botanicky nejsou se skutečnými kapary příbuzné.
A to jsou rozkvetlé květiny

A pak jsem na to sám. Šel jsem a koupil 400 gramů. Takto vypadá slané jonjoli. Prodejce řekl, že solení bylo ze sudů, snadno věřím, že vůně byla vynikající!

Takhle vypadá větev zblízka

Vše ostatní je velmi jednoduché. Jen jedno upřesnění: jonjoli se vyrábí z ořechů pouze v západní Gruzii a ne všude. Proto je tento recept poněkud jedinečný.
Obecně bereme 0.5 polévkové lžíce. vlašské ořechy

Rozemeleme je. Jonjoli vyždímejte, lák ještě nevylévejte

Cibuli nakrájíme na půlkolečka

Spojte ořechy s jonjoli a promíchejte. Pokud je příliš suché, můžete přidat trochu láku, ale v ochuceném předkrmu by neměla být žádná šťáva

Pokapejte rostlinným olejem (velmi vonící slunečnicový olej)

Poté přidejte cibuli

Znovu promícháme a dáme na chvíli do lednice, aby se vše namočilo a cibule naložila.

To je vše. Úžasné občerstvení je připraveno. Můžete podávat k masu, rybám, s kukuřičnými tortillami, nebo jen tak s chlebem. Vařené s ořechy získává nový, neuvěřitelně chutný zvuk.

Můj přítel dělá bramborový salát s Jonjoli. Brambory vařené ve slupce nebo mladé brambory podáváme ve velkých kusech. Přidává dzhonjoli, cibuli, sůl, ochucené rostlinným olejem, také velmi chutné.
Existují případy, kdy se nepříliš slušní prodejci snaží prodat květenství akátu pod rouškou jonjoli. Od pravého jonjoli se liší vzhledem i chutí, slouží jako světlá náhražka
Pokud náhle někde najdete jonjoli, bez váhání si ho kupte, je velmi chutné, je to jedna z příchutí Gruzie
A je to tak, pomíjivá fotka

© gruzínský

Další dobré recepty:

1. Chimichurri
2. Kaviár z lilku
3. Studený dušený lilek

Jonjolie: 46 komentářů

1. barsa10.05.2016 v 06:22 při čtení jsem se zadýchal.
   Popsal jste akci tak živě, že jste si tu chuť i představil.
   Jaká škoda, že jsem – bohužel! – není souzeno zde kupovat jonjoli.
   Gruzi, to je nádherné jídlo a velmi krásné, „živé“ fotky.
   Vyspal jsem se naplno!